Tělo je organizmus, který hovoří mnoha jazyky. Hovoří svojí barvou a teplotou, přívalem poznání, září lásky, popelem bolesti, horkem vzrušení, chladem nedůvěry. Hovoří svým jemným tancem, někdy se kymácí, někdy poskočí, někdy se chvěje. Hovoří tlukotem srdce,klesáním ducha, propastí uprostřed a rostoucí nadějí. Tělo si pamatuje, kosti si pamatují, klouby si pamatují, i ten malý malíček si pamatuje. Paměť je uložena v obrazech a pocitech v samotných buňkách. Tělo je jako země. Samo o sobě je územím. Je zrovna tak zranitelné nadměrným zastavěním, dělením na parcely, nadměrným těžením a odebíráním vnitřních sil.
U těl neplatí žádné mělo by být. Otázkou není velikost tvaru, nebo roky věku, protože u některých je to prostě jinak.
Otázka pro divokou ženu však je, zda to tělo cítí, zda má správné spojení s radostí, se srdcem, s duší, se vším nespoutaným ? Má štěstí ? Může se svým vlastním způsobem hýbat, tančit, křepčit, kymácet a vlnit? Na ničem jiném nezáleží…
/ Clarissa Pinkola Estés, Ph.D. - Ženy, které běhaly s vlky/
